V době, kdy měla dcera šest let, se nám narodil syn Vojta. Do roku věku jsme nepozorovali žádné odchylky, časem se však jinakost projevovala čím dál více. Ve dvou a půl letech nemluvil, chodil po špičkách, nerozuměl pokynům, třepotal ručičkami ve stresu či při radosti. Projevovalo se u něj stereotypní chování ve formě hraní si neustále se stejnými hračkami a ještě neobvyklým způsobem, většinou se jednalo pouze o točení koleček. Nezájem o běžné hry a hračky, neschopnost hraní si s ostatními dětmi a akceptování kolektivu. Po přehlížení problémů pediatričkou jsme se rozhodli vyhledat odborné vyšetření sami. Vojta dostal diagnózu před jeho třetím rokem. V tu dobu jsme již za nedlouho čekali naše třetí dítě. Nejproblematičtější a jako impulz všech záchvatů bylo neporozumění mluvené řeči, neznalost požadavků, neschopnost sdělení jeho potřeb. Netušil, že Vojta je vlastně on, netušil, že dotaz či oznámení patří jemu. Začal chodit do speciální školky a započali jsme s alternativní komunikací. Samozřejmě tomu všemu předcházelo kolečko všemožných odborných vyšetření.
Jeho bratr Štěpán mezitím vyrůstal. Vše bylo daleko intenzivnější a prudší, jeho typ cholerika vše ještě více komplikoval. U Štěpána se ke všemu stejnému jako u bratra ještě přidali intenzivní rituály a přísné stereotypy, které zasahovali do všeho dění a chodu domácnosti. Rituály zasahovali do dění po celý den, ve všech činnostech, ve všech prostředích! Z toho všeho vznikaly velké agresivní záchvaty, dlouhé a stupňující se. Po vyšetření u psychiatra se zjistilo, že má Štěpán k Poruše autistického spektra a Střední mentální retardaci ještě diagnózu Obsedantní kompulzivní porucha, na kterou mu byla nasazena medikace. Také u něj chybí porozumění mluvené řeči a je stejně jako bratr prakticky neverbální.
Vyšetření, kterými jsme prošli – neurologické, psychologické, psychiatrické, logopedické, speciálněpedagogické.
