AO,
to jsem já, Vašek. Lépe pozdravit neumím. Umím už jen PÁPÁ. Narodil jsem se totiž neslyšící a šance naučit se dobře mluvit byla minimální.
V jednom roce mi do hlavy voperovali super zařízení – kochleární implantát. Když se zvenku přes magnet přidělala jeho vnější část, stal se zázrak! Začal jsem slyšet! A to je něco! Když mám tuto vnější část-doma tomu říkáme „ouško“ nebo„kochlík“ -sundaný, neslyším ani velký hluk vedle sebe. Když si jej nasadím, stačí, aby někdo zašeptal a já slyším!
Rodiče si mysleli, že když začnu slyšet, dohoním vrstevníky. Byl jsem trošku pozadu, i v mamčině bříšku jsem jaksi špatně rostl, tak museli vyvolat porod. Jenomže já jsem nabíral stále větší zpoždění! Chodit jsem začal skoro ve třech letech, nemluvil jsem nic, jen vydával zvuky. Zajímaly mě pouze světla a lustry a hlavně věci, které se točily nebo jinak pohybovaly. Postupně rodičům začalo docházet, že už stejně staré děti nedoženu. Že budu v některých oblastech dítětem napořád. A oni, že se budou až do svého stáří starat o velké mimino. To bylo pro mamku a taťku asi nejhorší! Že mě budou mít do smrti na krku! Ale časem se s tím smířili.
Asi ve 3 letech jim paní psycholožka řekla, že podle toho s čím a jak si hraju, to vypadá ještě na autismus. To byla třetí rána. A snad už poslední.
Slyším, což je opravdu zázrak a díky tomu se učím a snažím mluvit. Budu navždy trochu mimino, ale mamka říkala, že to je někdy i milé, že budou mít pořád miminko, které jim neodroste. Ale ten autismus snáší nejhůř! Naštěstí nejsem autista úplně se vším všudy. Ale i tak je to pořádný boj!
Mám rád, když jsou věci a situace stejné, zajeté, když vím, co mě čeká, kdo mě čeká. Když něco nechci nebo se mi něco nelíbí, dám to pořádně znát – začnu křičet na půl vesnice, mlátit hlavou do zdí a rukama do všech a všeho, co je kolem. Umím i plno dalších věcí. Rodiče mi museli koupit helmu, kterou mi občas nasazují, aby se mi hlava nerozletěla. Mě to bouchání hlavou ale vůbec nebolí, tak nevím, proč o mě mají takový strach. Beru i plno léků, mám jich plnou krabičku.
Jsem hrozně rád doma v obýváku na gauči. Tam si jen tak sedím na patách, koušu a cumlám rozbitý nafukovací balónek, občas kousek sním, abych mamku podráždil. Nebo sedím na zemi a dekou si házím a dělám větřík, aby se mi hýbal nafouklý balónek. Ty úplně miluju! Už odmalička! Často jsem ale v tenzi a dost ho zmáčknu, to pak praská jeden balónek za druhým a když jich spotřebuju třeba 5 za den, to už by za ty roky byla pořádná fůra! Semtam udělám změnu a stačí mi na hraní obyčejný sáček. Těch taky dost roztrhám, než zjistím, který kousek nejlépe létá. Rád to zkouším zvlášť venku na dvoře a na terase. Ještě je super zábava se vším točit na stole a nebo házet do stropu. To zase rozčiluje taťku, že dělám díry v sádroši. Ale nejvíc naše prudí vysypávání květináčů a hlavně mlácení do velkých oken. To vždycky zabere, když něco chci. Ale že mám hlad, nebo chci jet k babičce a tak, to umím říct normálně. Používám znakovku, tou se domluvím nejlíp a rodiče s bráchou mi rozumí. Třeba jakou chci barvu balónku a tak. Ve škole používám ještě kartičky VOKS, no a snažím se trochu mluvit, nebo aspoň napodobovat to, co odezírám a slyším.
Úplně nejradši mám svého mladšího bráchu. Narodil se, když mi byly skoro 3 roky. Ten už si se mnou zažil! A já s ním! Je můj největší parťák. Umí mě vždycky zabavit, umyje mě, uspí, zklidní, občas se dost pobijeme, ale to k bratrství patří. Akorát já už mám hodně síly a rozumu méně, takže je to náročné. A nejen pro něj. Samozřejmě i pro rodiče, kteří jsou někdy už fakt vycimbaní. Když si chtějí od toho neustálého stresu a napětí pár dní v roce odpočinout, dovezou mě k babičce a dědovi. Těm dávám ale taky pořádně zabrat. Většinou musí zapojit i některou tetu, aby to zvládli. Ale mám je moc rád. I druhou babičku s dědou. I tety a strýce a sestřenice a bratrance. Jsem moc rád mezi dětmi a lidmi. Sice si s nimi nehraju, jen se dívám nebo si zpívám s babičkou a ona mě u toho houpe, ale havně že jsem s nimi. Škoda, že jim to neumím říct tak, aby mi rozuměli.
